Rád bych věnoval článek parkouru, protože si to rozhodně zaslouží. Pro účely tohoto článku používám pojmy parkour, free-running či art du déplacement jako synonyma.
Zdroje se rozcházejí v tom, jak se liší od sebe jednotlivé směry (od vysvětlení, že free-running byl pouze anglický termín, který by umožnil snadnější pochopení v anglicky mluvícím světě, až po velice striktní oddělení jednotlivých směrů). Nicméně bazírování na těchto detailech není pro potřeby tohoto textu podstatné.
Pro lepší pochopení a představení si dovolím uvést definici, protože většina lidí má zkreslenou představu o tom, co vlastně Parkour je:“Parkour je nesoutěžní sportovní disciplína umožňující se volně pohybovat jakýmkoliv terénem za využití běhu, skoku, šplhu a lezení (tj. síly vlastního těla). Trénink se zaměřuje na rozvoj všech těchto prvků stejně jako na sílu, rovnováhu, prostorovou orientaci, koordinaci, přesnost pohybů a jejich kontrolu.
Jedná se o sport, který podporuje sebe rozvoj na všech úrovních, odhaluje psychické a mentální hranice a přitom nabízí i způsoby jejich překonání. Je to způsob tréninku těla i mysli, aby dokázaly jednat jako funkční, efektivní a nespoutaný celek v každém prostředí.
Cílem je vybudování jistoty, rozhodnosti, sebe disciplíny a spoléhání se na sebe samého, stejně tak jako zodpovědnosti za vlastní činy. Nabádá k pokoře, respektu k ostatním i svému okolí a k důležitosti rozvoje kreativity, hravosti, objevování nového i smyslu pro bezpečnost po celý život.“
(Tato definice se vztahuje na parkour jako sport, nepostihuje však plně umění, disciplínu a filosofii parkouru jako celku.)
Ačkoliv vznik Parkouru se datuje do 80. let 20. století, jeho zakladatelé se mimo jiné odkazují na práci George Héberta, který na začátku 20. století přišel s myšlenkou přirozeného pohybu (Méthode Naturelle) jak formou sportovního, tak i hodnotového rozvoje mladých lidí. Když se však podíváme na dokument Génération Yamakasi, jeden z prvních parkouristů, Laurent Pemontesi, říká, že nikdo ze zakladatelů netvrdí, že “vynalezli” art du déplacement. Lidé od nepaměti běhali, skákali a šplhali. V prehistorických časech se lidé museli naučit překonávat překážky, které jim příroda připravila. Člověk se vždy uměl adaptovat na své prostředí.
Během posledních několika generací se situace výrazně změnila – člověk se už nemusel adaptovat, nýbrž naopak začal prostředí měnit k obrazu svému. Srovnal nerovnosti, odstranil překážky. Tím bohužel zúžil pohybovou škálu, kterou člověk potřebuje v běžném životě.
Jak to souvisí s parkourem? Parkour je mylně vnímán mnohými lidmi jako extrémní sport. To má několik důvodů. Běžný člověk považuje množství pohybů, která před několika generacemi lidé běžně zvládali, protože je používali v běžném životě, za nebezpečné. Je to pochopitelné, protože tyto pohybové vzorce již nejsou potřeba ke zvládání nástrah dnešního života. Druhým důvodem jsou videa, která kolují po webu. Ukazují ty nejextrémnější triky, které nezkušenému oku připadají za hranicí zdravého rozumu (a buďme upřímní, někdy jsou). Nicméně, co už se nikde neprezentuje, jsou ty hodiny a hodiny tréninku, které předcházely těmto vrcholným sportovním výkonům. Chvíle, kdy se stejný skok zopakoval 100krát v bezpečných podmínkách, než se pak točil 10 metrů vysoko.
Proč parkour trénovat?
Hlavně z toho důvodu, že parkour nabízí obrovský prostor rozvoji naší mysli a psychiky (viz definice). Díky tomu, že chceme využívat překážky, které nám nabízí naše okolí, musíme se začít dívat jinak. Představte si situaci, kdy můžete objevovat stejná místa z úplně nových pohledů. Když se na svět začnete dívat jinýma očima, zjistíte, že celý svět je v podstatě jedno velké hřiště, které je tu proto, abychom si na něm mohli hrát. Tím nemám na mysli nesmyslné ničení celého okolí, ale schopnost dívat se na věci jiným způsobem. Stejně, jako existuje situační povědomí, které nám nabízí úplně jiné pohledy na běžné okolnosti v našem okolí, tak je možné dívat se na věci kolem sebe z úplně nových úhlů. Navíc naše objevování v podstatě nekončí, protože s rozvojem svých schopností objevujeme nové možnosti, které nám ještě nedávno byly skryty. A co teprve ve chvíli, když do “svého prostoru” (který již přece důvěrně známe) přivedeme někoho dalšího. Většinou nám nabídne ještě jiný pohled na využití prostředí, který jsme až do té doby vůbec nevnímali.
Tato schopnost vnímat nové ve věcech, které důvěrně známe, nás může osvobodit z každodenní šedi, protože nám nabízí nové možnosti. Nejsme již oběti okolností, ale učíme se být pány svého osudu.
Ze zkušeností z Londýna, kde se Westminsterské zastupitelstvo rozhodlo podpořit vznik kroužků parkouru speciálně zaměřených na problémovou mládež, vyplývá, že kriminalita mládeže během školních prázdnin, kdy zastupitelstvo začalo podporovat kurzy parkouru klesla o 69% oproti předchozímu roku, kdy parkour ve sportovní nabídce nebyl (39%). Jeden z trenérů, kteří začali vyučovat parkour přímo ve škole poznamenal: „Mladí lidé, kteří jsou lákáni parkourem většinou nedělají tradiční sporty. Mnoho z nich má problémy s chováním, patří do rizikových skupin, nebo má problémy s učením. Někteří z nich jsou na hraně vyloučení ze školy. Nicméně poté, co začali s parkourem, bylo vidět, že jejich zájem o školu vzrostl.“
Nejen pro mladé
Pro zajímavost bych rád zmínil zkušenosti z Británie, kde již několik center nabízí kurzy parkouru i pro seniory. Samozřejmě se zde bavíme o verzi, která je přizpůsobená jejich možnostem. Zkušenosti jsou velmi pozitivní. Účastníci mluví o větší jistotě při pohybu ve městě, objevení pohybů, o kterých si nemysleli, že by ještě zvládli. Parkourové cvičební prvky také nutí k přemýšlení, čímž podporují udržení psychomotorických a intelektuálních dovedností. V neposlední řadě o navázání nových sociálních vazeb.
Parkour and the Art du déplacement; Vincent Thibault; Baraka Books; 2013; ISBN 978-1-926824-91-8
www.parkourgenerations.com
http://parkourgenerations.com
http://www.theguardian.com/education/2009/mar/17/parkour-urban-youth
http://www.theguardian.com/society/2013/aug/28/parkour-classes-pensioners-agile-active