Konečně nadešel den, kdy jsem se mohl vydat do Londýna na seminář s Rafe Kelley. Seminář s ním spolupořádal Ben Medder, jež vedl i naši MovNat certifikaci v Norimberku. A protože se mi Benův přístup ke cvičení moc líbí a Rafa jsem pravidelně sledoval přes facebook, rozhodl jsem se, že si tuto příležitost nenechám ujít.
Akce se konala v londýnském parku Hampstead Heath. Už z Benových příspěvků jsem věděl, že nás čeká překrásné prostředí s ještě úžasnějšími stromy. Ale abych se přiznal, stejně jsem si neuměl úplně detailně představit, co vlastně mě tam čeká (no dobrá, lezení po stromech, ale to po nich budeme lézt dva dny?)
Rafe má za sebou mimo jiné sportovní gymnastiku, bojové sporty (např. BJJ) i parkour. Byl také u začátků MovNatu, ale časem se rozhodl jít svou vlastní cestou a založil „Evolve Move Play“ systém. Vše co dělá, vychází ze základní potřeby člověka hrát si a tím rozšiřovat své obzory.
Sešlo se nás tam 30 zájemců a 3 instruktoři. Rafe, Ben a Rotter, Rafův žák z Holandska. Začali jsme cvičením Zen Archer. Tyto praktiky používají Ido Portal a Tom Weksler (nepodařilo se mi najít přesné začátky tohoto cvičení, takže pokud někdo ví, rád se přiučím). Cvičení se nachází někde na pomezí mezi úpoly a tancem. Cvičili jsme ve dvojicích a začínali jsme od nejjednodušších pohybů, kdy se jeden “ptá” a druhý “odpovídá”. V nejjednodušší formě se začíná izolovanými pohyby částí těla, později se pohyby komplikují a postupně se přechází do “rozhovoru” – kdy se ptající a odpovídající střídají. Cílem je v zásadě se pohybovat tělem tak, abych se vyhnul pomalému seku, úderu nebo kopu. Cvičení se může komplikovat různými omezujícími faktory – např. se nesmí zvedat nohy s výjimkou reakce na podmet. Ač to možná zní jednoduše, jedná se o náročné cvičení, kdy se člověk nachází v různě náročných polohách, takže pak se začnou ozývat různé svaly, jako po plné zátěži.
Po několika hodinách strávených vzájemnými “otázkami” a “odpověďmi” jsme se přesunuli k pádům. Je zajímavé sledovat, jak se pojetí pádů liší v bojových uměních a v parkouru. Na semináři byli mnozí, kteří už padat uměli, ale také tam byli lidé, kteří nikdy nepadali. Ne, že by se vlastní pády lišily třeba od juda nějakým zásadním způsobem (gravitace je přece jen pouze jedna), ale jsou to drobné aplikační detaily, které dělají pád bezpečnějším v prostředí bez tatami. Je dobré si uvědomit, k čemu vlastně pád slouží. Jde o rozložení dopadové energie do maximální plochy těla a maximálního možného času. Vyzkoušeli jsme si pády vpřed, vzad i do stran. Když už jsme se cítili bezpečně v padání, zahráli jsme si zajímavou hru ve dvojicích. V té nejsložitější variantě jeden skákal na místě se zavřenýma očima a druhý se k němu přiblížil z jakékoliv strany a žduchl ho ve výskoku do pádu.
Rutger také popsal trénink s Rafem, který mu na začátku nakládal velké množství pádů. Je pravda, že pro většinu z nás jsou pády spíše nuceným zlem, které se cvičí při rozcvičce a další velká pozornost se jim už (bohužel) nevěnuje. Rafe nám vysvětlil, proč sám klade na zvládnutí pádů takový důraz. Teprve když jsme si totiž úplně jistí svou schopností se zachránit pádem z různých situací, osvobozuje nás to od strachu ze situací “co když”….
Zajímavá byla diskuse, jestli vlastně je akrobacie (např. salto vzad) využitelné v praxi. Rafe zastává názor, že aplikační možnosti jsou velmi omezené, ale mohou přijít vhod v extrémních situacích, kdy přechod do salta je jediným možným řešením nenadálé situace při zdolávání překážek (což potvrdil několika vlastními zážitky).
A poté jsme se posunuli na stromy. Nejdříve jsme si prošli základní teorii bezpečnosti – síla větví a páka, která na ně působí, suché větve, různá přilnavost povrchů, atd. Stromy v parku byly úžasné. Mohli jsme je obejít celé dokola po větvích a přitom být maximálně 2 metry nad zemí.
Strom rozděluje Rafe do několika zón. První je kmen, druhá zóna je přechodová oblast spodních větví a poslední zónou je koruna. Stromy, na kterých jsme lezli, měly kmenovou část dlouhou pouhých 40 centimetrů, jelikož větve začínaly velmi nízko u země.
Po prvotním seznámení se s novým prostředím jsme postupně začali probírat jednotlivé druhy pohybu na stromě.
Začali jsme pohybem po čtyřech. Hráli jsme si s rovnováhou a zkoušeli různé formy. Nejtypičtějším pohybem je pohyb po jedné větvi, popřípadě přechod na vedlejší větev.
Ve druhé fázi jsme začali používat ruce k chycení větve nad hlavou a přitom již stáli na nohou. Zde se již možnosti rozšiřovaly. Učili jsme se houpat mezi větvemi a využívat dynamiku těla k vyšvihnutí se na vyšší větev nebo na příliš vzdálenou.
Pak následoval vis, buďto jen za ruce, nebo za všechny čtyři končetiny. Zde se ukázal rozdíl mezi hrazdou a větvemi – každá byla jinak tlustá, některá klouzala více, jiná méně, atd. (Pomalu se mi tak odírala zápěstí od tlustých větví, ale to k tomu patří, ne? J).
Poté jsme opět změnili pohybový mód, ale tentokrát jsme měli za úkol se pohybovat po stromě jen po nohou, bez použití rukou. To se ukázalo jako pěkná výzva. Člověk měl pořád tendenci se něčeho chytat a stálo to velké úsilí nechat ruce u těla.
Posledním prvkem stromové abecedy bylo vylézání na strom. To znamená zvládnutí přechodu z kmenové zóny do přechodové zóny. Buďto se tak děje s využitím kmene popřípadě více větví, nebo se k tomu využívá pouze jedné větve. Způsobů, jak se dostat nahoru je celá řada, počínaje výmykem, muscle-upem, a konče až swing-upem (kdy se využívá jedné nohy zavěšené pod kolenem na větvi).
Jako bonus nám Rafe ukazoval skoky a přeskoky ve větvoví. Musím říct, že nejvíce mě fascinovala jistota, s jakou se pohyboval. Skutečnost, že nic nemá pravidelný tvar, že větve můžou pružit, listy se kolem hýbou, nepřidává na pocitu stability, nicméně on vypadal, že mu nic z toho vůbec nedělá starosti a bez problémů skákal mezi větvemi (nebudu dodávat, že polovinu těch skoků bych nedal ani na zemi z jedné ležící klády na druhou).
Diskuse, která následovala po této ukázce, vedla logicky k bezpečnosti. Základní poučka, kterou Rafe neustále opakoval byla, že pokud jen na sekundu zaváháme, máme ten skok vzdát. Protože jediné bezpečné skoky jsou ty, které už jsme mentálně provedli dříve, než jsme se vlastně odrazili. Cokoliv jiného je špatně a vede k úrazům. Opět to bylo jasné připomenutí, že v takových situacích je ego náš největší nepřítel. Také to byla pěkná ukázka, jak je důležité umět pracovat s dechem. Protože v těchto situacích je přílišné přebuzení sympatiku spíše na škodu a proto by se měl člověk naučit v jakékoliv situaci zklidnit aktivací parasympatikudýcháním.
Poté jsme se přesunuli k jinému stromu, který už měl větve v cca 2,7 metrech nad zemí. Benova výzva zněla, najděte 3 cesty, kterými se dá na tento strom dostat. Objevili jsme je všechny, ale použitá technika se u každého z nás lišila. Zajímavé bylo zjištění, že legitimní cesta po kmeni zahrnuje také prvky stěnového lezení, pokud v dosahu žádné větve nejsou.
Tím končil náš první den. Já se cestou ještě stavil k rybníku (voda měla tak cca 17 stupňů, ale plavců v ní bylo relativně dost). Zato sprcha, která tam byla k dispozici měla těch stupňů tak 12 a byla skutečnou třešničkou na dortu.
Neděle. Prší….
Ráno jsem se probudil do typického anglického počasí. Začali jsme v části parku, která byla hustě porostlá nějakými sub-tropickými stromy, které se různě kroutily už od země. Nabízelo to velice zajímavé možnosti k pohybu v bezpečné výšce. Po úvodní hodině, kdy jsme zkoušeli různé trasy a různé formy pohybu jsme začali zkoušet i přeskoky (vaults).
Rafe se při nich zaměřil na 2 základní věci – bezpečné zdolání překážky a druhým kritériem byla plynulost v návaznosti na pohyb před a za překážkou. Umíte přeskočit křivou větev z běhu a zase hned pokračovat v běhu? Nebo se musíte na překážce či za ní zastavit? Jak se liší technika ve chvíli, kdy jdu k překážce kolmo a když jdu ze strany? A co v případě, že za překážkou měním směr? Jaký použiju přeskok v případě, že za překážku nevidím a nevím, co přesně za ní je? To jsou věci, které jsou normální pro lidi, kteří se zabývají free-runem či parkourem, nicméně v přírodě, kde nic není pravidelné, se tohle všechno ještě umocňuje. Protože pršet nepřestávalo a kmeny vlhly a taky se zanášely bahnem, většina z nás musela zout boty, protože tenisky už hodně klouzaly. Jediné boty, které to dobře zvládaly, měl Rafe. Takže je asi všem jasné, že jsme se všichni zajímali o to, co jsou zač. Jednalo se o boty pro horolezce, které se používají mezi lezením (approach), ale které mají stejný typ podrážky jako lezečky. Bohužel už se dále nevyrábějí, takže i on se bude muset koukat po něčem novém. Není to tak jednoduché, protože je potřeba měkkou podrážku, aby byl dobře cítit podklad, ale současně musí mít materiál dobrou přilnavost. (Pokud by to někoho zajímalo, byly mi doporučeny boty Evolv Cruzer Psyche. Jedinou jejich nevýhodou je textilní svršek, který se asi brzy prodře. Mimochodem něco podobného jsem teď objevil i na českém trhu od firmy Mammut). Ale jinak mohu potvrdit, že bosá noha je z hlediska kontroly povrchu to nejlepší. Samozřejmě je náchylnější na zranění – o čemž jsme se bohužel také přesvědčili. Jeden účastník si rozsekl nohu o nějakou větev na zemi. Pár stehů to spravilo.
Po obědě jsme se opět vrátili k úpolovým hrám (stále ještě za deště) a pokračovali jsme v pokročilých cvičeních Zen Archer. Tentokrát již šlo o kontaktní formy. Kdy se člověk snaží uhýbat tělem před tlakem prstu. Postupně se přecházelo na kontakt horními končetinami, pak se přidalo i tělo a dolní končetiny. V poslední fázi docházelo i ke zvedání partnera. To jsme si nejdříve zkoušeli ve dvojicích, poté jsme si udělali malou show, kdy dvojice ukazovaly ostatním prvky, které je zaujaly. Tím se nám všem rozšířila škála pohybů, které lze provádět a znovu jsme si je zkoušeli.
Celá progrese těchto úpolových cvičení se dá rozdělit do částí:
- bez dotyku – reagujeme už na potenciální dotyk
- dotyk na úrovni kůže – jemný dotyk, tlak
- dotyk na úrovni svalů – dotyk už je silnější, dochází i k zachycení a tahu
- dotyk na úrovni kostry – dochází k pohybu celým tělem partnera (zvedání)
Postupně přestalo pršet a dokonce se na nás občas i usmálo sluníčko, takže jsme si mohli vychutnat poslední fázi, ve které jsme se věnovali mobilitě a dýchání. Z cvičení mobility zmíním hlavně zajímavá cvičení pro mobilitu a motoriku nohy a prstů na noze. Bylo veselé sledovat, jak se všem kroutily ruce ve snaze přinutit jakýmkoliv způsobem své svaly ovládající prsty na nohou (o kterých člověk netušil, že je má), aby se pohnuly. 😃
Pak už jsme končili a já jsem se s povděkem opět vrhnul pod ledovou sprchu u rybníka. Zajisté to následně ocenili i spolucestující v letadle 🙂
Kryštof Radek